Alexis

25. prosince 2007 v 12:14 | Aduska |  povídky (ne twc)
Tak toto dostala Mimi od Alexis čtěte a komentujte! Mě se to vážně dost líbí

Po silnici utíká mladá dívka. Sice prší, ale ona nemá deštník, dokonce nemá ani bundu. V jejím výrazu je vidět smutek, bolest starosti. Po tvářích jí stékají slzy. Jindy by se možná za takový vzhled styděla, snažila by se skrýt někde pryč od lidí, daleko od tohoto města. Teď je jí to však jedno. Nezajímá ji, že prší a ona bude pravděpodobně nemocná. Je jí jedno, že lidé se zastavují a koukají na její zubožený vzhled. Nezajímá ji ani, že se po ní shání její rodiče. Právě ztrácí člověka, na kterém jí záleží ze všech nejvíc, člověka, kterého má nejradši, nejvíce mu věří a zná ho celý život - svou nejlepší kamarádku. Najednou začíná zpomalovat, je zadýchaná a úplně mokrá. Její kroky však i přesto pokračují dál. Projde tmavou bránou, někdo se tu snažil vytvořit hezkou atmosféru, rostou zde keře a po postranní budově se pne nějaká rostlina. Asi to má působit uklidňujícím dojmem, v ní to ale způsobuje úzkost. Najednou se zastaví a upře svůj pohled na budovu před sebou, nápis oznamuje, že stojí před nemocnicí. Dívka zatají dech a pomalým a nerozhodným krokem jde po studených šedých schodech…
"Sestři, zavolejte mi na 11 doktora Suchého. Už dojel ten úraz z dálnice." "Ano, hned to bude" Stojím uprostřed chodby a dívám se okolo. Kousek ode mne pláče chlapeček, jindy bych se na něj možná usmála, teď však nejsem ani tohoto gesta schopná. Najednou mě z úvah někdo vyruší. "Slečno, hledáte někoho?" "Ehm, vlastně ano, svou kamarádku, přihnuli jste ji asi před dvěma hodinami, chci ji vidět." "Myslím, že to nepůjde, k vážným případům smíme pustit jen rodinné příbuzné." "Ale my vlastně jsme rodina." "To by mohl říct každý, slečno, navíc je třicet minut po návštěvních hodinách." "Vážně by to nějak nešlo? Já ji potřebuji vidět. Prosím.." V mém hlase je slyšet zoufalství. Sestra to nejspíše zaznamená také. "Tak dobrá, zeptám se doktora. Zatím se posaďte, vypadáte unaveně." "Děkuju" Poslechnu sestřičku a sednu si na volné místo vedle jedné staré babičky, vypadá skoro jako ta moje, pomyslím si. Když sedím teprve mi dojde, jak jsem mokrá. Ale co, je to jedno, vyseču si teda alespoň bundu. V té chvíli ucítím v kapse mobil a uvědomím si, že teď mi nejspíš volají rodiče, ale je mi to tak nějak jedno. Nechám mobil vypnutý. Blíží se ke mně sestřička. "Tak pojďte se mnou, slečno, mluvila jsem s rodiči vaší kamarádky, chtějí aby jste ji viděla, máte se však připravit na nejhorší." Zatajím dech, najednou se mi udělá špatně, ale jsem rozhodnuta jít za ní, potřebuje mě. Stoupnu a mířím za sestrou, nohy mě nechtějí moc poslouchat a motá se mi hlava. Sestra zastaví. "Tak běžte dál, její rodiče tam budou s vámi, ale jen pár minut, je vám to jasné?" Přikývnu a pokračují dovnitř pokoje. Hned jak tam vstoupím ucítím divný jakoby mrazivý pocit. Je tady šero, okenice jsou zatáhnuté. V celé místnosti je jen jedna postel, u které sedí dvě osoby. Nadechnu se a vyjdu směrem k nim. "Ahoj, tak j-jak to vypadá? Pohlédnu na kamarádku a je mi do breku, vypadá zuboženě a evidentně přežívá jen díky přístrojům. Odvrátím hlavu se slzami v očích, chci se na něco zeptat, ale mám sucho v krku. Konečně ze sebe vymámím alespoň krátkou otázku. "Co jí je?" Pohlédne na mě její táta, jeho pohled je zvláštní, jiný než jindy. "Je na tom zle, doktoři jí museli udělat masáž srdce, ale přesto…zlomí se mu hlas… Je v komatu.." Zděšeně na něj kouknu.. "Ale já.. myslela jsem, že jen spí.. Proč je v komatu..? Ona.. Umírá?" Další zvláštní pohled. "Víš, teď nevíme nic. Může se probudit zítra, za týden a taky už nikdy. Musíme doufat.." Po těchto slovech se zhroutím vedle ní na postel. "Mohla bych tu s ní chvíli zůstat sama, prosím?" "Dobře, stejně už musíme jít, počkáme na chodbě a odvezeme tě domů. Přikývnu...
Když se zabouchnou dveře, rozbrečím se. Koukám na ni, pořád tomu nemůžu věřit. "Co jsi mi to udělala, zlato?" Vím, že mi neodpoví, ale alespoň mě třeba slyší. Před očima mám všechny ty okamžiky, co jsme prožívaly spolu. Ty smutné i ty veselé. Třeba když za mnou přišla se slzami v očích kvůli tomu hlupákovi, nebo když jsme jeli domů z města, stanování a noční vaření kávy, mobil nabitý bleskem, guma na hrnku. Takhle ty věci zní úplně obyčejně ale my dvě víme, jak to je. Tolik co s ní jsem nezažila s nikým jiným. Představa, že se už podobné chvíle nebudou opakovat je.. prostě strašná.. Z úvah mě vyrušila sestra. "Slečno, už vážně musíte jít, něco jste mi slíbila." "Jen se rozloučím." Chápavě pokývne hlavou a odejde. Po zavření dveří obejmu svou kamarádku a znovu brečím. Kolikrát už je to jen za dnešní den? Těžko říct, ale rozhodně víc než kdy jindy a to den ještě nekončí. "Tak pa zlato, zítra za tebou zase přijdu, drž se, věřím ti…"
Na chodbě už stojí její rodiče a netrpělivě na mě čekají. Nic neříkám, nemám na to sílu.
Příjezd domů probíhá překvapivě lehce, ukázalo se, že se s mámou předtím kamarádčiny rodiče spojili, takže věděla, kde jsem. Myslím, že když mě máma uviděla, rozhodla se mě dál netrápit a zdržela se komentářů o tom, jak se o mě báli…
Dnešní školní den probíhá hrozně, nejsem vůbec schopná dávat pozor. Celou dobu jsem myšlenkami v nemocnici a každou chvíli mi vyhrknou slzy. Konečně je konec a já můžu jít za ní. Kolikátý den už tu sedím? Tohle je po šesté. Zítra to bude týden, co je v komatu, pomalu se moje naděje rozplývají. Týden je dlouhá doba a z řečí doktorů také vidím, že moc nadějí jí nedávají…
Utíkám potemnělou ulicí, najednou se začínám zastavovat, asi dvacet metrů ode mě je hřbitov, na kterém jsem nikdy nebyla. Vejdu dovnitř a přesně vím, kudy jít. Po chvíli zase tak nějak vím, kdy zastavit. Kouknu na hrob před sebou, je na něm poznat, že je nový nebo se o něj někdo soustavně stará. Za sklem hoří svíčka a je tu věnec, jehož stužka skrývá jméno toho, kdo tu leží. Pomalu přibližuji ruku, abych se koukla, komu hrob patří. Když položím na stuhu prsty projede mnou divný mrazivý pocit, který už od někudy znám a najednou vidím proč. Na hrobě je její jméno.. Jméno mojí nejlepší kamarádky. Zatočí se mi hlava a najednou mě popadne hrozný vztek, smutek a zděšení. Rozběhnu se pryč odtud. Když jsem skoro u brány hřbitova o něco zakopnu a padám. Škaredě se bouchnu do hlavy…
Rychle se posadím, mám zrychlený dech a bolí mě hlava jako bych se právě udeřila, před očima mám stále obraz potemnělého hřbitova... Až teď si začínám uvědomovat, že to byl jen sen, ale co když.. třeba to bylo nějaké znamení, možná že moje kamarádka.. Ne, na to nesmím ani pomyslet, ona je silná a zvládne to. Rozhodnu se zůstat v posteli, stejnak bych nebyla ničeho schopná…
Poslední zvonění, vybíhám z lavice připravená hned odejít pryč za ní… A zase ty škaredé, bíle a stresující chodby, nemocnice jsem už dřív neměla ráda, teď je však přímo nenávidím. Míří ke mne sestra. Z jejího výrazu se dá těžko poznat, co má na srdci. "Slečno, máme pro vás novinky s vaší kamarádkou." Zatnu dech, bojím se toho, co přijde. "V noci se její stav rapidně změnil, odpojili jsme ji od přístrojů. Vaše kamarádka se probudila." Strach rázem povolí, tělem mi projede vlna štěstí. Obejmu radostně sestru. Nevadí jí to, chápe mě, za tu dobu , co jsem tu každý den proseděla několik hodin jsme se, pokud se to tak dá říct, spřátelily. Utíkám do pokoje 54. Poprvé tam vcházím s radostí. Kamarádka leží na posteli, vypadá velmi slabě a zmoženě, ale je vzhůru a vnímá. Když mě uvidí, usměje se na mě. Mířím rychle ní a obejmu ji. "Konečně ses mi vrátila, zlato moje. Chodívala jsem tu za tebou každý den." "Já vím, slyšela jsem tě a tak nějak jsem vnímala, že na mě mluvíš. Dost mi to pomohlo. Děkuju, že si tu byla se mnou." "Nemáš důvod děkovat, ty by si udělala to samé. Teď už si na tebe dám pozor. Nesmí se ti už nic stát. Nevydržela bych to tu bez tebe. Jsi pro mě nejdůležitější na světě a vždycky budeš. Mám tě strašně ráda, ale to ty víš. Teď už ale spi, ať nabereš síly a můžeme spolu brzo znovu začít řádit, přijdu za tebou zase zítra." S těmito slovy odejdu a nedá se ani popsat, jak jsem šťastná. Přijdu si teď jako nejšťastnější osoba na světě, díky ní…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.