na Blog.cz

perex (rozhovor z CG!)

CG!: Kdy jsi začala svoje problémy řešit tímhle drastickým způsobem?
Magda: Asi před rokem a půl. Už od dětství jsem byla hodně divná. Neoblíbená v kolektivu, takový vyděděnec, nikdy jsem nikam moc nezapadla... Vždycky jsem byla celkem labilní, měla jsem různý fóbie. Například jsem měla panický strach z toho, že dostanu rakovinu. Vždycky jsem si někde něco přečetla a hned jsem měla pocit, že se to musí týkat mě. Pak jsem zas četla nějakou knížku o mimozemšťanech a od té chvíle mě všude pronásledovali. Všemu jsem věřila, trochu mě děsilo, že mě někam odnesou. Pubertu jsem nijak šílenou neměla - teda já jsem šílená pořád, takže se to nijak zvlášť neprojevilo:-).

CG!: Kdy jsi to udělala poprvé?
Magda: První pořezání ještě nebylo z důvodu, že bych si chtěla ublížit, ale už tenkrát to asi nebylo úplně normální. Byl konec školního roku a měli jsme se spolužáky rozlučku před prázdninami. S kámoškou jsme se trochu opily a rozhodly se, že zpečetíme naše přátelství krví. A já, místo toho, abych se jen malinko řízla, začala jsem se řezat pořádně, dokonce na obou rukách. Skoro jsem se v tom vyžívala. Po nějaké době jsem měla velké problémy, potřebovala jsem se nějak uvolnit a vzpomněla jsem si na tenhle moment. Tak jsem vzala do ruky nůž...

CG!: Co jsi měla za problémy?
Magda: Nejhorší období začalo, když jsem nastoupila na střední školu - na uměleckou průmyslovku. Hned od začátku jsem měla šílenou tvůrčí krizi a z toho pak hrozné deprese. Chodila jsem k psychiatrovi, ale moc mi to nepomohlo. Problém byl, že mi vždycky předepsal nějaké prášky, ale já jsem je pak zapomněla brát. Já pořád na něco zapomínám.

CG!: A doma to bylo v pořádku?
Magda: To ani náhodou, máme problematickou rodinu. Naši už se měli radši dávno rozvést. Přestali si úplně rozumět.

CG!: Takže jsi měla problémy, a protože už jsi nevěděla, co dál, řešila jsi to tak, že ses začala řezat?
Magda: Byla jsem v hrozným presu, hodně na dně, tak jsem si prostě řekla, že se říznu. Vůbec nevím, jak mě to napadlo. Bylo to spíš takový nutkání. Něco mi říkalo: Vezmi nůž a pořež se, pak se ti uleví.

CG!: A ulevilo?
Magda: Asi docela jo. Měla jsem potřebu nějak se vybít, ventilovat svoje zlý emoce. Občas mám chuť něco rozbít, třeba vysklít okno, ale to právě udělat nechci.

CG!: Takže tu agresi, kterou máš, obracíš proti sobě...
Magda: Tak nějak.

CG:! To je mi moc líto... A můžeš uvést nějakou konkrétní příhodu, kdy se ti to stalo?
Magda: Spouštěcí situace jsou různý. Většinou se chci za něco potrestat. Nedávno jsem si třeba z blbosti neštípla v tramvaji lístek a chytil mě revizor. Jinak si ho skoro vždycky štípnu, takže si dovedeš představit, jak jsem byla na sebe naštvaná. Stála jsem tam úplně v šoku. Zas mě napadlo, že musím jít a říznout se. Namířila jsem si to do obchoďáku a tam zapadla na záchodky. Vytáhla jsem nůž a šmik, šmik... už to jelo. Potom už jsem jen cítila, jako by mi těmi ranami odplouvaly zlé myšlenky. Nakonec jsem si ruce obmotala toaleťákem a šla nakoupit.

CG!: S tím toaleťákem na rukách?
Magda: Měla jsem přes to dlouhé rukávy.

CG!: To s sebou nosíš pořád nůž?
Magda: Ne, mám ho spíš pro případ, že bych si chtěla něco ukrojit. Jsou na tom i nůžtičky.

CG!: Vzpomeneš si ještě na nějakou podobnou situaci?
Magda: Jednou jsem to udělala po hádce s mámou. Hrozně mi nadávala. Věděla jsem, že není v právu, ale vůbec se jí to nedalo vymluvit. Byla ve mně hrozná agrese, protože jí nešlo vysvětlit, že se mýlí.

CG!: Na co v takovou chvíli myslíš?
Magda: Dívám se, jak se mi rány otvírají, jak z nich teče krev... Líbí se mi to. Když se říznu ostrým nožem, rána se krásně otevře a krev začne hodně téct. Je to, jako když ze mě tečou zlý emoce. Cítím úlevu, že to ze mě odejde. Pak na to nastříkám maximálně nějakou desinfekci a nechám to být. Potom si samozřejmě říkám, že jsem blbá. Na ulici se na mě lidi dívají jako na blázna. Je to pochopitelné.

CG!: Je to jediný způsob, jak si ,ulevuješ"?
Magda: Když mám krizi, tak to řeším i dalšími způsoby, dělám i jiné šílenosti, ale o tom nechci mluvit. Mám spoustu věcí, na kterých ulítávám.

CG!: Napadají mě drogy...
Magda: Ne, to ne, je to svinstvo. Ale občas si učitelé mysleli, že je beru, když jsem usínala na hodinách. Bylo to ale z jiných důvodů. Ale ještě k tomu, co si kromě řezání dělám: občas si zapichuju do dlaně jehlu. To jsem dělala už jako malá. Nůž je ale lepší. Fascinujou mě nože. Dá se to brát skoro jako rituální předmět. Je to úžasná věc.

CG!: To zní dost děsivě. Neměla bys přeci jen znovu zkusit léčení?
Magda: Já jsem celkem v pohodě, teď se mi nechce nic moc řešit. Až dodělám školu, tak se to snad všechno zlepší, budu mít míň stresů.

CG:! A nejde ti zaměstnat se něčím jiným? Existuje něco, co hodně ráda děláš?
Magda: Je fakt, že se občas hrozně flákám. Ne, že bych chtěla, ale nemůžu vůbec nic dělat. Nedokážu se k ničemu dokopat. Nechci už být pořád doma a řešit neustále nějaké problémy - - finanční, ve škole nebo s rodiči...

CG!: Jak tě bere tvoje okolí?
Magda: Matka mi prostě řekne, že jsem magor. Táta mě docela chápe, protože sám míval podobné problémy. A ve škole? Jsem tam trochu za blázna, ale už si na mě zvykli a docela mě berou:-).