Černovlasý andílek a dredatý ďáblík

4. května 2008 v 21:13 | Aduska |  Jednodílné povídky
tak tady to jsem dneska četla na twincest blogu a upe mě to roplakalo, strašně se mi to líbí takže všichni povině čtěte pod perexem.

Psal se den 1.září 1989. Pár jiskřivých očí se zaleskl… znenadání… nečekaně! S ním vstoupila do světa radost. S těma očima, kterým čirá láska dvou lidí vdechla cit. Hnědá kukadla se culí na svět a to štěstí vstupuje do každého z nás, vzplanulo v našich srdcích, činí nás silnými, silnými překonat všechny nesnáze světa! Mění náš běžný život na naprosto překrásný a nezapomenutelný!
Štěstí, které postupně zaplavuje každou částečku našeho těla.
Štěstí, které nás teď nutí naplno se smát!
Štěstí, které nás jako horký plamínek i v té nejhorší zimě hřeje na duši.
Štěstí, kterým jsme měli tu čest být obdařeni a tomu někomu to do smrti nezapomeneme! Při pohledu na toho maličkého se nám odráží v očích…
…štěstí, které sebou tohle stvořeníčko přineslo ze světa, kde se rodí andílci…
° ° ° °
Narůžovělá líčka zdobí překrásnou tvářičku a rty se usmívají… poprvé jsme spatřily ten záblesk radosti, náš drobeček se culí na svět a my pláčeme dojetím. Je tak nádherný! V tiché pokoře a obdivu skoro nedýcháme. Krásná bledá pleť září a vybízí k mazlivému pohlazení. Malinké ručičky s heboučkými prstíky neohrabaně tápou ve vzduchu, jak se snaží zachytit něčeho v blízkém okolí. Hrstku černých vlásků trčících na hlavičce pročísl dech matky, která právě narozené miminko svírá v náručí. Tak krásného tvorečka nikdy neviděla…!
…pevně jej drží…
…cítí, jak mu buší malinké srdíčko…
…malinké na pohled, ale ve skutečnosti tak veliké, že by dokázalo láskou zahrnout celý svět!
Její kůži skoro neznatelně hladí jemný dech, jak miminko spokojeně oddychuje. Maminka už to nevydrží a společně s tím nejkrásnějším úsměvem, který svému chlapečkovi kdy věnovala, se šťastně rozpláče. Neví, čím to je, ale tenhle černovlasý andílek jí každou sekundou, která proběhne jeho novým životem, přirůstá k srdci víc a víc.Už si nedovede… nechce… představit, že by ho někdy ztratila! To nedopustí! Nikdy se nevzdá svého nádherného děťátka, nikdy! Ať se stane cokoliv, ona jej bude střežit jako ten nejvzácnější poklad světa! On není jako ostatní, je tak jiný, tak zvláštní, tak… jedinečný.
V tom se malý tvoreček znenadání malinko otřese a začne plakat.
"Ššš… andílku… neplakej…" slabý hlas šeptající ženy doléhá k ouškům toho maličkého… znovu vzlykl do maminčina pyžama.
"…lásko… broučku… ššš… andílci nepláčou…." Usmívala se a jemně s malým chlapečkem kolébala na rukou. Tiskla ho k sobě, hladila ho a dál mu tenounkým hláskem plným lásky šeptala…
"Ich bin da, wenn Du willst.
Schua Dich um, dann siehst du Mich.
Ganz egal, wo Du bist.
Wenn Du nach mir greifst, dann halt ich Dich."
(Jsem tady
když chceš…
Rozhlédni se
potom mě uvidíš
Je docela jedno
kde jsi ty
Když se mě chytneš
potom Tě podržím…!)
Drobounké děťátko naposledy vzdychlo na rameno své milující matky a začalo pozvolna usínat… žena se s ním otočila k postýlce…
Wenn Du die Welt nicht mehr verstehst,
und jeder Tag im Nichts vergeht.
Wenn sich der Sturm nicht mehr legt,
und Du die Nacht nicht mehr erträgst.
Ich bin da wenn Du willst, ganz egal wo Du bist.
An deiner Seite, bur eine Weile.
Ich bin da,
Ich bin da, wenn Du willst.
(Když světu dál nerozumíš
a každý den v ničem neubíhá
Když bouře neuběhne
a ty noc víc nesneseš
Jsem tady, když ty chceš
Je docela jedno, kde si Ty
Na tvojí straně
jenom chvíli
Já jsem tady)
Pohled jí spočinul na svém druhém drobečkovi… ano, měla dvojčátka! Byla si tak podobná! Až na jeho světle hnědé vlásky, které mu zářily na hlavičce, mezi sebou neměli téměř žádný rozdíl. Tedy až na to, že tohle… byl malý ďáblík! Ne zlý, přišel společně z nebe s jejím andílkem, ale jeho uštěpačný úsměv, který možná nevědomky nasadil hned v tu chvíli co se jeho nádherná tvářička poprvé usmála, jí hodně napověděl. Šťastná maminka se skláněla nad postýlkou, dlouhé vlasy jí splývaly přes ramena, na rtech měla úsměv, v očích lásku… Před ní měkce oddechovala její dvě děťátka… andílek a ďáblík…
"Bille…" vyslovila a černovlasé sluníčko pohladila po vlasech.
"…Tome…" políbila hnědovlasého miláčka na líčko…
Jméno Bill pochází z historie a symbolizuje porozumění, volnost a vášeň a jméno Tom znamená dvojče nebo blíženec… prostě ta pravá jména pro její dvě malá děťátka… Ještě každému poslala vzdušný polibek a ulehla vedle do postele. Bosé nohy, které ji nepříjemně zábly, schovala pod tlustou peřinu. Její oči náhle zesmutněly… co bylo toho příčinou, věděla jen ona. Simone, tak se jmenovala, jako jediná věděla tu krutou pravdu… ani svému muži, kterému důvěřuje jako jedinému člověku nejvíc na světě, se s tím nesvěřila. Měla strach, obrovský strach z toho, jak to vlastně všechno bude dál… i když ten naprostý konečný bod tohoto utrpení znala až moc dobře.
Napůl vyhaslýma očima sledovala krásně modře vymalovaný strop v nové porodnici, v pokoji pro maminky s čerstvě narozenými chlapečky. Najednou jí prudce bodlo v oblasti hrudníku! Prudce se napřímila a snažila se rozdýchat. Když se jí to podařilo, opět neklidně ulehla zpět…
…ano… už je to tu zase…
…její chvíle buší na dveře…
…čas nezadržitelně postupuje vpřed…
…Simone…
…pomalu, ale jistě, umírá…
…pod nátlakem dlouhodobé nemoci, která se nedá léčit…
° ° ° ° o 17 let později ° ° ° °
Chlapecká skupina jménem Tokio Hotel je právě na vrcholu slávy. Jedou nové turné, haly jsou vyprodané do posledního místa, fanoušci šílí a celý svět pozvolna podléhá těmto čtyřem mladíkům, kteří naprosto ovládli tisíce mladých duší na celé zemi.
Právě se odehrává jeden z posledních koncertů jejich velké show, se kterou už skoro rok objíždí všechny státy světa. Místo jejich posledního koncertu je zdánlivě nenápadné a jen málokdo pochopil skutečný význam tohoto místa. Je to malá vesnička Loitsche, kterou spousta lidí ani nezná, ale dnes se jich tu sjeli spousty! Jsou tu proto, že je zajímá, co se ve skutečnosti vlastně děje. Proč tak slavná a uznávaná skupina, jako jsou oni, koncertuje v zapadlé vesničce, nemá ani pódium, stačí pouze rozlehlá louka obehnaná červenými pásky, proč celý koncert proběhne akusticky bez použití jakékoliv elektronické techniky… bude to jen obyčejný pár kytar, pár jednoduchých bubnů a samozřejmě nezaměnitelný hlas vedoucího zpěváka… Proč ale tohle všechno?
Je 1. září 2007… dnes, v ten zvláštní a ojedinělý den, se tu sjelo spousty novinářů, lidí z televize a milióny věrných fanoušků ze všech koutů světa! Velká louka už je plná lidí. Vzduchem si linou vzrušené hlasy diskutujících lidí. V tom se vpředu objeví David Jost a hlasitým zatleskáním zahájí začátek koncertu. Všechen šrum rázem utichne.
Když zpoza velkého plátna postupně vyjde celá kapela a nedrží v rukou nic, kromě starých dřevených kytar a nějakých těch školních bubínků, teprve teď lidé pochopí, že tohle vážně nebyl vtip. Všichni němě sledují toto netradiční dění, ani jediná fanynka jako zázrakem nevypískla, všichni jsou šokováni. Když se prvně tiše ozve Billův hlas, všichni rázem ztuhnou napětím, kromě zpěvu a jemného brnkání kytary není slyšet vůbec nic. Všichni zmlkli… v zaslouženém obdivu a pokoře. Bill dnes nemá ani mikrofon a přesto je jeho hlas dokonale slyšet… je to snad zázrak? Už od první chvíle každý cítí, že tahle událost je naprosto jedinečná, až dokonce mírně nepříjemná. Členové kapely jsou dnes až podivně soustředění.
Tom jako zázrakem nemrká na fans ani na Billa, nedělá blbosti se svou kytarou, ani se nepokouší shodit Georga z pódia. Ani Bill neběhá po scéně jako obvykle, nesnaží se pohledem sbalit Toma ani při Reden k němu neběží, což se na dnešním vystoupení stalo minimálně světovou raritou. Celý koncert zarytě stojí a buďto sleduje svoje boty nebo sem tam vzhlédne k mrakům. Žádná fans neječí, nejsou tu transparenty, nelétá vzduchem spodní prádlo… prostě zvláštní.
° ° ° °
Celé vystoupení uběhne až neuvěřitelně rychle a blíží se poslední písnička… černovlasý zpěvák najednou ztiší svůj hlas a přistoupí blíž k publiku, za ním kráčí i jeho bratr…Údiv všech přihlížejících se stupňuje, napětí je vryto ve tváři každého z nás. Ostatní se drží v pozadí, ale dvojčata pomalým krokem stále míří blíž a blíž k divákům téhle jedinečné události… nikdo nechápe co se děje… celé tohle vystoupení proběhlo až v podezřele strnulém a až nešťastném duchu… opravdu nezvyklé pro hudební skupinu tohoto rázu.
Tom má svěšenou hlavu a po tvářích mu němě stékají slzy… Jeho třesoucí se prsty jemně poťukávají do dřevěného těla staré kytary, očima stále zkoumá rosou zmáčenou trávu. Zástupy jeho fanynek ztuhly v nečekaném údivu! Netušily, že v tak obávaném sukničkáři a vysmátému pohodáři Tomovi, se může skrývat tolik smutku a bolesti. Bill se snaží dál hrdě hledět kupředu, ale bylo vidět, že také jen těžko bojuje s pláčem, který se mu hrne do očí… Zavládl naprostý šok, tohle opravdu nikdo nečekal! Známá dvojčata Kaulitzova, co mají všechno pod kontrolou a užívají si života plnými doušky, tu teď stojí jako kdyby to snad mělo být naposledy…
Když Bill poklekne a svoje kolena, schovaná pod značkovými džínami, ponoří do vlhké trávy, nikdo téměř nedýchá… Jeho zastřený pohled skleněných očí se upře kamsi do neznáma, každého rázem bodne u srdce… Ta beznaděj co z něj čiší, je zřetelně cítit na kilometry daleko.
"Tuhle…" Bill hluboce vzdychne… třese se mu hlas… je vidět, že má obavy, že je nervózní "…tuhle písničku…" začne však nekontrolovatelně plakat dřív než stačí vůbec dokončit větu. Tom neváhá… vidouc Billa naprosto bezradného, přistoupí zezadu k němu a se vší láskou, kterou v tu chvíli může poskytnout, obejme svého mladšího bratříčka…
Bill mu poslal vděčný pohled… Vždycky si ho moc vážil a věděl, že i přes Tomovy malé nedostatky by si nikdy nemohl přát lepšího sourozence než byl on! Měl ho tak moc rád… ne, on ho miloval a Tom to moc dobře věděl. Rozklepanými prsty si utřel těch několik slz, které mu stačily skanout z očí a pokusil se znovu.
Zhluboka se nadechl…" tuhle poslední písničku… bych moc rád věnoval… mojí…"
Ale znovu to ani to nedořekl a s pláčem se sesypal Tomovi do náruče. Už to nešlo. Ten psychický tlak byl prostě moc silný. Ta bolest, nesnesitelná bolest, kterou cítil, když ztratil milovanou osobu, se s ním prostě táhne už od dětství pořád dál.
"...já… já prostě ne-nemůžu…!" vzlykal tiše do jeho velké mikiny… Tom to chápal, cítil totéž… to prázdno, ten smutek, který se jim usadil na duši po odchodu jejich milované maminky… ale oni musejí jít dál! Slíbili jí přece, že to překonají.
"Ššššt, Billí, můžeš… zvládneme to. Miluju tě, ty to víš. Pomůžu ti, to jsem ti odpřísáhl a to také dodržím, vždycky ti budu stát po boku a budu pyšný na to, když to zvládneš… andílku…!" šeptal mu opatrně Tom
" Jsem tady, Ich bin da, vzpomínáš si, Bille…?"
Bill jen neznatelně kývne.
"No tak…" hladí ho po vlasech… takhle to vždycky dělávala maminka, když jako dítě plakal, moc jej to uklidňovalo… A opravdu to působilo, i přes těch dlouhých 17 let to na brášku stále platilo. Bill se znatelně přestal třást a Tom se do svého slzavého obličeje maličko pousmál…
"Pojď…" pošeptal mu, "Wenn Du nach mir greifst, dann halt ich Dich…když se mě chytneš, potom tě podržím…"
…s těmito slovy pevně sevřel jeho chladnou ruku v dlani. Bill jeho stisk opětoval a pohledem se mu omlouval za to, že nedokáže své emoce udržet na uzdě.
"To nic," zašeptal Tom s úsměvem a svá slova potvrdil krátkým polibkem, který bráškovi věnoval za závojem jeho černých vlasů tak, aby je nikdo nezahlédl. Billa to zahřálo u srdíčka a usmál se. "Ty se prostě nikdy nebojíš riskovat, viď, lásko?"
Odpovědí mu byl jen rošťácký záblesk v očích jeho dvojčete. Pak už se jen znovu hluboce nadechl, "takže bych… tuhle písničku chtěl věnovat mojí…"
Pohled mu utkvěl na Tomovi, smál s . "…teda naší mamince…! Když jsme se narodili, tohle byly ty nejkrásnější verše, co nám kdy řekla, bylo to naše poselství… byl to náš život! Dala nám tím najevo, jak moc jí na nás záleží a že… že vlastně navždycky zůstane s námi… a i teď… teď…
Znovu si utřel slzu, která se vyhoupla z koutku jeho zarudlých očí a tvořila potůček po jeho hebké bledé kůži.
"…když tu není, tak nás hlídá… stačí se jen dívat…rozhlédni se, pak mě uvidíš…jsem tady, když budeš chtít!" Oba se s Tomem usmívali. Tváře zmáčené proudy slz, ale šťastně zářící oči…
"my chceme…a víme, že tu jsi pořád s námi…
…mami…."
Zašeptal Tom a zahleděl se do publika… všem se leskly oči dojetím, spousta jich plakalo, každý objímal toho, kdo právě stál vedle něj a každý se do emotivního pláče jemně usmíval.
…ani fotografové nefotili…
…kamery nenatáčely…
všichni ohromeni a hlavně uneseni příběhem dvou tak obyčejných kluků, se kterým nikdo nepočítal. Najednou jeden obtloustlý chlápek z televizní stanice Mtv nedbale odhodil svou profesionální kameru na zem a pod tlakem emocí začal bouřlivě tleskat...! Netrvalo ani sekundu a k uším překvapených dvojčat se nesl ohlušující potlesk! Všichni měli v očích slzy, ale přesto jásali! Tleskali, pískali a skákali do vzduchu. I na Billově a Tomově tváři se rozzářil úsměv a šťastně se objali!
"…děkujem ti, mami…" zašeptal Bill do ramene svého dvojčátka. "…děkujeme…" vydechl Tom. Po chvíli se černovlasý chlapec otočil zpět k lidem, rázem znovu všechno ztichlo.
"Takže," promluvil silným znělým hlasem, už se ani maličko netřásl, "…tuhle písničku by jsme s Tomem chtěli věnovat naší mamince! Napsali jsme ji jen a jen pro ni! Její poselství spočívá právě v tom, co nám maminka kdysi řekla… nikdo nikdy nezůstane sám, protože když se spojí dva, překonají všechno! A abych řekl pravdu, nás s Tomem to vážně změnilo a spojilo dokonce víc, než si kdokoliv z vás dokáže představit!" zamilovaně mrkl na Toma.
"Hmmm… a pak kdo tady riskuje, že?" zazubil se Tom, ale Bill pokračoval, "…a my to teď chceme předat všem! Pamatujte, na každého z nás někdo dohlíží… a i když je nejhůř, vždycky se najde někdo, kdo je s vámi… na vaší straně! Je tu píseň An deine seite (Ich bin da) jen pro Tebe, mami, zasloužíš si ji!"
"Ich bin da, wenn Du willst.
Schua Dich um, dann siehst du Mich.
Ganz egal, wo Du bist.
Wenn Du nach mir greifst, dann halt ich Dich."
(Jsem tady
když chceš…
Rozhlédni se
potom mě uvidíš
Je docela jedno
kde jsi ty
Když se mě chytneš
potom Tě podržím…!)
° ° ° °
Ještě v ten samý večer od premiéry singluAn deine seite (Ich bin da), píseň obletěla svět! Nebylo rádio, kde by jí nehráli, neexistovala hitparáda, kde by tato píseň nebyla zařazena a nežil člověk, který by jí neznal! Všude se o ní mluvilo, všude se o ní psalo, v novinách, v časopisech, ale i knihách a dokonce školních učebnicích! Byla to píseň, která spojila národy všech světů v jeden! Byla nazpívána ve všech světových jazycích a hrála se na každé mimořádné mezinárodní akci. Byla to prostě píseň, která svým jednoduchým poselstvím dobyla srdce lidí z celého světa! A nejvíc dvou bratrů, které počátek veršů vyřčených jejich matkou, svedl na společnou cestu…cestu důvěry, tolerance, podpory a neuvěřitelně ryzí lásky, která byla čistší než křišťál a tak silná, že prostřednictvím jí a silně emotivního textu, se jim ji podařilo vnést do každého srdce, které právě tluče na naší zemi…

autor: Pawlinka
betaread: Janule
 


Komentáře

1 Noche Dark Noche Dark | 4. května 2008 v 22:56 | Reagovat

moc pismenek,je mi lito,nectu xD

2 Teddy Teddy | 6. května 2008 v 9:24 | Reagovat

Jo, to sen četla... To bylo strašně smutný... Ale byla sem ve škole, tak sem se snažila nebrečet :))))))

3 mimulqa x) mimulqa x) | E-mail | 6. května 2008 v 20:09 | Reagovat

mocinky moc kwaasne... fuckt. :D smutnee... revem tu uz pol hodiny pri pc ae to newa, ja taketo pribehy milujem... vydarene... aaach moc pekneee

4 Tera Tera | 7. května 2008 v 10:35 | Reagovat

jee to je úplně nádherný :'( taky mě to úplně rozbrečelo :'( je to prostě krásný ♥

5 Nonna Nonna | Web | 7. května 2008 v 16:19 | Reagovat

jezis to je nadherneee :(((( aj mna to rozrevalo :( wazne naaadhera

6 misinka misinka | 7. května 2008 v 19:10 | Reagovat

fat moc krasne...uplne nadherne..nemam co dodat :(

7 Psycho Candy Psycho Candy | E-mail | Web | 7. května 2008 v 21:33 | Reagovat

četla sem to u Bikuku,

krásné

8 Debbie Debbie | E-mail | Web | 8. května 2008 v 15:12 | Reagovat

Ahojky!

Big fan-sraz v Brně na 483% bude!

Více info najdeš na www.tokio-akce.blog.cz

Debbie&Eveni

9 ggr ggr | 9. května 2008 v 20:04 | Reagovat

hodně věcí je tam tak trochu mimo, až to vyznívá trapně... hodně trapně, prostě hruza

10 Verushka Verushka | Web | 10. května 2008 v 3:01 | Reagovat

no mě se to taky líbilo:) hlavně jak tam byla daná do toho ta písnička... a brášci ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.